Švédsko – oblast Umea – město Lugnet, 30.7.2010 – 5.8.2010
Nádherné zážitky, které jsme měli při návštěvě Švédska v roce 2007, mě navedly k tomu že dáme letos trochu prodloužený reparát, a tak padlo naše rozhodnutí navštívit letos v létě znovu švédský Lugnet a našeho známého rybářského průvodce Davida Lindmarka. Nejprve musím poopravit text v úvodu, kde se zmiňuji o městě Lugnet. Ono naše místo, kde jsme pět dní pobývali nebylo ani tak město, nebylo to ani městys, jako je Nedvědice, ba ani vesnice jako naše Březina to nebyla. Popravdě řečeno možná i osada by bylo trochu nadnesená jelikož tam stojí dva domy a v něm trvale žijí 3 osoby. Pustina hadra…..
Ale ještě na začátek kdy já, Lenka, Ladik a malý Peťa balíme, nasedáme v Březině do auta a jedeme do Vídně na letiště, odkud chceme do Švédského Stockholmu. Vše probíhá celkem klasicky, kdy vážíme na osobní váze kufry s oblečením a zejména s rybářskou výbavou ( broďáky které jsem letos vzal sebou váží i s botami 5 kg…..) a při počátečním: „ v pohodě máme 20 kg na osobu“ to vychází jen tak tak. Ve Vídni na letišti jsem ještě nikdy nebyl, tak trochu lehký zmatek ale za chvíli stojíme u přepážky na výdej letenek a po menším technickém 
zádrhelku máme v rukou letenku Vídeň Stockholm. Ani jsme moc nevěděli moc kde byl problém, ale po jednom telefonu ho paní vyřešila k naší spokojenosti. Času do odletu je dost a tak Lenka musí na panáka, ani ne tak na „motory“ jako na kuráž 🙂 Letí podruhé a moc přejemné pocity jí cestování nepřináší 🙂 Samozřejmě s pocitem, že ji v tom nemůžeme nechat samotnou dáváme Balantiku taky !!! Peťa dává kolu s nějakou buchtou, což jak se později ukázalo, moc dobrá volba nebyla, jelikož několik desítek vteřin před nástupem do letadla, letěla Lenka s Peťou na záchod, kde se mu kolu i s buchtou podařilo mistrně umístit do záchodu !!! No, stihli jsme to v pohodě a už sedíme v letadle Airbus 319 od společnosti NIKI patřící slavnému závodníkovi Niki Laudovi, což teda ve mně nevzbuzuje žádnou moc důvěru ( víte jak to kamsi napálil a hořel jak…) ale sedím a těším se na let. Nové letadlo, mladý kapitán a zejména mladé letušky v riflích a tričkách ( no kurňa, dvacet let snad jim bylo nebo co !!! ) mě a zejména Lenku přesvědčují, že vše proběhne v pohodě, kdo by s posádky taky chtěl umřít tak šíleně, mladej ne ???
Letadlo jde v pohodě nahoru, my chvíli povídáme o standardních věcech jako je „ když jsem letěl do Barcelony, tak se jim nechtěl otevřít podvozek na já myslel že se pose…..strachem „ ale vše je k klídečku a my jsme o půl třetí na letišti Arlanda cca 40 km za Stockholmem.
Spěcháme, protože chceme stihnou ve Stockholmu prohlédnout místní Akvárium a tak tandem Ladik – Lenka pro auto a já s Peťou pro kufry. Vše klape a my jsme ve tři v našem ( no v našem na 5 dní ) novém voze Volvo V 50 a frčíme směr Stockholmské akvárium. Máme to tak akorát, zavírají blbouni o půl páté , a tak si děláme ještě malou 30ti kilometrovou zajížďku páč jsme netrefili správnou dálnici. Akvárium jsme stihli, nakonec se ukázalo, že internet lhal a měli do šesti a tak v pokladně akvária mizí první švédské koruny. Koukáme se na plavající žraloky (s pocitem „ jen počkejte zítra budete na háčku „ ) piraně, malou arapajmu jedovaté žabky a další havěť. Web trochu lhal, není to moc obrovské a my jsme asi za 30 minut venku. Možná i proto, že jsme měli hlad 🙂 který zaplácáváme v místní hamburgárně dost hnusným hambáčem.
U něj padá rozhodnutí že se nejde do místního lunaparku kde atrakce jasně zaručovali, že jakmile na vás přestane působit přetížení že bude venku před chvílí snězený hamburger, i sendvič z letadla, ba co dím i lehká snídaně ještě z domova !!! A jelikož Peťa měl podobnou akci dnes již za sebou a Ladik přes to, že jej to neskutečně lákalo, si nechal příležitost vyčistit si žaludek rád ujít. Odjíždíme několik desítek kilometrů za hlavní město Švédska a hledáme ubytování, jelikož se nám nechce cestovat přes noc. Proč taky, nástup v Lugnetu je až v sobotu odpoledne a my máme zatím krásný pátek večer.
Najít klasickou ubytovací chatku, jakou všichni známe z Norska od Johana nebylo zase tak jednoduché protože Švédové a Norové jsou všichni přes prázdniny ubytovaní v kempech, ale podařilo se a my jsme asi v osum večer ubytovaní a po dvou pivech i značně ospalí a tak moc neváháme a rychle jdeme na kutě.
Ráno je super den na cestování – pod mrakem 18 stupňů a my před sebou cca 700 km, tak moc neváháme a vyrážíme dál na sever.
Cesta v pohodě, jako by jste jeli naši Norskou trasu, jen ty skály a řeky tam moc nejsou. Švédsko je celé takové ploší ( alespoň já mám z něj takový pocit ), a tak toho z auta moc vidět není, jen krásné nekonečné lesy doslova po pár metrech protkané místními jezery. Cestu si trochu pamatujeme z předchozího výpadu, a tak již bez problémů dorážíme do Lugnetu, kde nás nikdo zatím nevítá. Majitel, průvodce, ubytovatel, vypravěč, prodavač rybářských potřeb a pracovník zprostředkovávající prací nebyl doma a volal, že to tam známe ať se ubytujeme dle libosti. Jdeme tedy na to a obsazujeme jedinou chatku, co má David u svého domku k účelu ubytování rybářů postavenou. Po cestě nám trochu pršelo, ale teď již se vyjasnilo a vypadá to že počasí nám bude přát. Vše nahrubo vybaleno, tak se těšíme na odpočinek, je už skoro sedm hodin a jsme zdrchaní po cestě.
Odpočinek nebude, přijíždí David = uvítací kořalka , za 30 minut sedíme v autě a jede se na ryby !!!! David po cestě stále něco povídá a jelikož jsem měl sebou tři tlumočníky ( Lenku Peťu a Ladika ) i já se něco občas zajímavého dovídám 🙂 jako například že nás čeká slunečné počasí ( to mě nemuseli překládat, jelikož David se učil trochu česky a slunečné počasí bylo – kurva šlunce ) což není moc dobré na ryby, a proto je lepší, jezdit večer než přes den. První revír co nám letos ukázal, byl nádherný kousek řeky,kam jsme museli dorazit asi 15 ti minutovou pěší chůzí. Stálo to ale za to. Divoký úsek řeky nebyl moc přístupný, ale pak se řeka Riklain zklidnila a vytvořila nádhernou asi 100 metrovou tišinu. Krása. Jdeme chytat a Ladik to nevydrží a jelikož si vzal broďáky i muškařský prut, tak leze do řeky a jde na to. Rozmotá šňůru, pohyby naučenými před dvěma lety na Aljašce dostává muchu do vzduchu a bác !!!!! Tak už jsem dochytal, praví a leze z vody na břeh v ruce zlomený prut 🙂 🙁 Dobrý začátek jen co je pravda. Ale asi jsme s ním někde po cestě ťukli a prut ohyb při nahazování nevydržel, nic se nadá dělat a tak trochu naštvanému Ladikovi půjčuje Lenka svoji udičku, kde má klasiku – malou rotačku, jak u nás na okouna. Jdeme si zapálit a trvá to snad 5 minut a Ladik hlásí „ štika „ a je tady první úloveček 60 cm 🙂 to je asi za ten zlomený prut jako náplast 🙂 jdu teda taky na to, ale jsem jako hluchej pes…a mladej, hele mám další a další a za chvíli ještě jednu……no 4 kousky za chvíli. No tak teda dost pravím a odcházím o pár desítek metrů dál kde se mě taky nakonec jedna menší podaří vytrápit z vody 🙂 Jedeme se podívat jinam, velí David a my rychle balíme, kousek pěšky přes les, do auta a ukázka dalších rybářských možností. Takto nám ukazuje již jen tak letecky bez chytání další možnosti, a mezitím se začíná dost šeřit.
Nevím, jestli to není nějaký můj březinský název podobně jako seží…..a tak ho překládám na stmívat…… Není to žádný problém, moc tma tam v tomto období přes noc není, ale nám už se prostě stmívá. Jsme děsně unavení a hladoví – po cestě autem jsme toho moc nepojedli…..Jsme rádi, když už je David u konce se svými ukázkami a obrací nás k našemu přechodnému domovu. Po cestě ještě super zážitek ve formě losů. Potkali jsme jich za těch cca 8 km asi 6, jak se pasou na borovicích u cesty. Mocný krávy jsou to 🙂 Zážitek trochu chladily myšlenky typu : jíst, pít,spát, ale přes to bylo nádherné.
V neděli ráno 31.8. vstáváme odpočatí, sluníčko na nás svítí a my rozhodujeme, že dnes pojedeme na úsek řeky Riklain, který nám David včera neukázal ale který jsme znali z minula a bylo to to nejkrásnější, na co z minulé výpravy vzpomínám.
Tak pruty do auta – tentokráte bez muškařské výbavy, která se ukázala jako zbytečná – baterie na elektrický motor, vlastní motor a samozřejmě nezbytná další výbava včetně svačinky 🙂 Jedeme bez Davida, ale dorážíme tam asi po deseti minutách cesty celkem v pohodě. Jede se kolem českého domu 🙂 Koupil to tam před pěti lety nějaký Čech a má to přímo u řeky – hajzlík jeden…..
Na břehu dvě lodičky a tak je rozdělení na osádku jasné : mladí – to jsme my s Lenkou – a ještě mladší – Ladik a Pěťa.
Vyrážíme. No vyrážíme, víte jaké to je s el. motorem, ale tam by asi ani jiný nešel. Rušil by tu super atmosféru, která tam panuje. Takové zvláštní ticho, jen tu tekoucí vodu slyšíte a to jen velmi málo v tom úseku sotva teče. A tak pomaličku projíždíme, občas se zastavujeme u rákosů, trav kde se snažíme prochytávat břehy. Dost peče slunce a jak pravil David, z hladiny to moc nepůjde, štiky budou potvory dole a vyjedou až večer. No taková informace rybáře našeho formátu samozřejmě nenadchne ale neodradí. A dobře jsme udělali.
Řeka mě stejně nadchla jako poprvé. Nebyla moc rozdávající, ale dávala pravidelně. Nedávala velké trofejní ryby, ale takové ty normální. A tak přišly štičky malé i cca 20 cm, okouni ještě menší, ale i štiky kolem šedesáti. Vše šlo zpět do vody. „Pozor“ hlásí Lenka mladší osádce : „dnes si musíte zajistit večeři !!!“ Asi to s klukama pohlo, jelikož za chvíli měli „jateční“ 71 cm dlouhou štiku v lodi 🙂
Odpoledne krátký odpočinek a po něm nápad, že si uděláme štičku v alobalu na ohni u krásného úseku řeky, kde jsme byli první večer.
Dorazili jsme tam asi v sedum hodin, náš dvorní kuchařský specialista Peťa se jal rozdělávat oheň a my ostatní šli na ryby. Ale ouha. Ani po dvou hodinách vláčení a muškaření nepřišel záběr. Rybářské zklamání, ale odměna nás stejně čekala. Peťovi se podařilo v alobalu vykouzlit výborně pečenou štiku s pečeným bramborem a určitě si dokážete představit, jak v zapomenuté přírodě chutnala. Dost se zešeřilo, bylo už kolem půl jedenácté, kdy jsme lesem od řeky šli k autu a pravidelně se ubezpečovali, že losi a rysi jsou v podstatě plachá zvířata a lidí se bojí. Asi to byla pravda, nic na nás po cestě nezaútočilo a my byli rádi když jsme už v podstatě po tmě dorazili k autu.
10 km k posteli proběhlo bez problémů a my se těšili na další den.
Moc ráno se nám vstávat nechtělo, a tak jsme vyrazili na další revír, až tak kolem 10 hodiny a to už celkem pálilo sluníčko. Měli jsme naplánovaný lov na nedalekém jezeře, kde Ladik před třemi roky chytil tu nádhernou štiku. Ještě dnes ji vidím jak byla nádherná !!
Jejích 88 cm se také na naší vzpomínkové fotce krásně vyjímalo. Lodičku jsme po krátkém pátraní v zarostlém břehu našli a za pomocí pádel – motor jsme pro tuto lokalitu nebrali – vyrazili na vodu. No, vyrazili je asi dost troufalý výraz, možná správně by bylo – několika nemotornými pohyby jsme se odrazili od břehu 🙂 jezero nebylo velké, tak 4 x Nedvědický rybník. Bohužel slunce bylo neúprosné a všechny ryby zahnalo do hlubších partií jezera a naše návnady v podstatě povrchové tak neměli naději. Po asi třech hodinách bez záběru jsme to vzdali a jeli „domů“ si odpočinout a šetřit síly na večerní lov.
V plánu byl opět výpad na „naši“ řeku. Lenka to vzdala, dvoufázové výpady za rybou jí prý nedělají dobře, a tak jsme ji nechali doma a udělali jsme si pánskou jízdu. Večer řeka zase nezklamala. Budu se opakovat, ale byla úchvatná. Ten klid, ta pohoda, jen trošinku rušená zvukem elektromotoru s celkem pravidelnými záběry od okounů a menších štik, které brali jak na malou rotačku tak plovoucí woblery…no parádní večer. Jedna pekáčová se opět podařila a náš šéfkuchař po té co jsme rozhodovali, zda pustit nebo sníst, se vyjádřil celkem jasně. Sežrat !!!! A tak druhá štika za naši výpravu do Švédska skončila svůj myslím celkem mladý život. 70 cm … jakpak byla asi stará ?? Kdo ví ??? Snad jen švédský vodník, pokud něco takového švédové mají 🙂
„V deset ale za mnou dorazte chlapi“ ……řekla Lenka před naším odjezdem a jelikož již bylo skoro třičtvrtě, tak jsme super vodní siestu ukončili a jeli k večeři.
Poslední den byl opět dvoufázový, což se moc nelíbilo Lence ale jak jsme jí všichni líčili krásné zážitky z večerního rybolovu na řece, rozhodla se jej absolvovat s námi. Ale to přeskakuji, první rybářský výpad toho dne byl opět pokusem na dalším jezeře. Tentokrát jsme od Davida fásli jeho vůz, samosebou volvo, on s ničím jiným ani neumí jezdit a lodičku jsme si vezli za sebou na přívěsném vozíku. Byla to pěkná rybářská pramice zn. hliník a tak nebyl moc problém ji dostat na vodu. Motor nám byl z počátku dost k ničemu, jelikož krátký kanál, kterým jsme museli projet byl tak zarostlý rákosem a leknínem, že jsme chvílemi neviděli vodní plochu. Zkušenosti s vedením lodi bez motoru však již u naší posádky značně vzrostly, a tak jsme za již na volné vodě a chvílemi vláčíme nástrahy za lodí, chvílemi prochytáváme mělké příbřežní vody zarostlé rákosem. Ani na tomto jezeře se nám však moc nevede a záběrů je málo. Pár okounků a menších štiček nám však spravuje náladu. Přesto se rozhodujeme asi po 3 hodinách na ukončení lovu a vracíme se zarostlým kanálem zpět k výchozímu bodu. Již nechytáme – není kde – všude kolem nás vodní porost, když kapitán Peťa na špici lodi hlásí: „hele tady stojí v tom očku štika.“ Neváhám, popadnu první prut na kterém je plovoucí wobler a ťuknu ho do očka. Dopadne na vodní hladinu, nechám ho tam dvě, tři vteřiny ležet a jednou otočím kličkou navijáku. Bác !!!! Štika z absolutního klidu vyrazila na hladinu po ujíždějícím wobleru. Vše je vidět jako v akváriu. A jsi tam děvče, mihne se mě hlavou, máš proti sobě zkušeného rybáře a tak to máš spočítané 🙂 🙂 Zásek a rychle ven, je zde jen tak metr čtvereční vody !!! Dvakrát otočím navijákem a štika je pryč…..“no asi ten zásek zase nebyl tak super pane Potrusil“, říkám si v duchu, ale krásný zážitek zůstal. Posádka se mě ani moc nesmála, za což jsem jí byl vděčen, a tak za chvíli nakládáme loďku na vozík a jedeme na oběd.
K obědu samosebou ta včerejší štika co nám Peťa zakázal pustit a už se těšíme na krásný večer na řece. Ten si tentokrát nedá ujít ani Lenka a přidává se i David. Jelikož já neumím anglicky ani blafnout, jsou posádky na jednotlivých lodích jasné. Lenka chudák musí se mnou a kluci oba celkem dobře anglicky vybavení na loďce s Davidem. Hadicap byl od počátku jasný – kluci s rybářským znalcem místních poměrů měli jasně navrch, ale jak se ukázalo, nic není jasné na začátku závodu.
Lenka se do toho celkem slušně obula a po asi třech hodinách na řece vyhrála mikrosouboj se mnou 9 : 5. Bodovala tedy i celkem malými štičkami ( některé měly i jen tak 20 cm ) ale jak všichni víte bod je bod. Jaké však bylo naše překvapení po ukončení lovu, když David prohlásil :“ tak to je chlapi hrůza když jediná ženská tady toho chytila víc než my tři dohromady !!!!“ Krásný večer korunovaný jasným vítězstvím nad skoro profesionálním rybářem a jeho zdatnými pomocníky byl krásným vrcholem dalšího super dne ve švédské přírodě.
Den odjezdu. Lenka balí, my kluci jedeme na hodinu na jezero hned pod chatou, ale chytáme jen jediného závěrečného okounka. A tak se připojujeme k balení a ve dvě hodiny odpoledne vyrážíme směr Stockholm. Do Stockholmu to máme 800 km, tak se posouváme cca o 400 a ubytováváme se v jednom z kempů po cestě. Zase „norská „ klasika. Chatka čistá se vším co má mít na přespání, kousek od moře. A tak si dáváme plechovkové 2× a po procházce kolem moře jdeme na kutě. Ráno chceme brzo vstávat v poledne musíme být na letišti.
A tak jde vše podle plánu, po cestě žádný problém, až se to zdá podezřelé. V poledne jsme na letišti, Lenka s Ladikem vrací naše Volvo, já s Peťou zatím zjišťujeme zda jsme na správném letišti, vše je ok a tak vzhůru pro letenky na přepážku. Lenka ok, Peťa ok, ale co vy dva tady po mě chcete, my tu máme letenku jen pro jednoho Ladislava Potrusila…..systém asi dvakrát stejné jméno považoval za chybu a tak jednoho vyhodil. ????????????????? Doprd……co teď ??? Mají letenky jen pro tři z nás, přeci tu nemůžeme jednoho nechat !!!! Chlap už má asi pátý telefon, za námi další cestující nakrknutí, že zrovna zvolili frontu, kde blbouni z Čech řeší nějaký problém, a my pořád jen tři letenky. „Běžte stranou ať nezavazíte a já budu volat a snad i řešit situaci dál“, pravil obsluhující personál na přepážce. A tak se vysouváme z řady a dělíme se na posádku, která letí domů a která spí někde pod mostem ve Stockholmu. Je jich tam dost je to město na 14 ostrovech 🙂
Je rozhodnuto, že bezdomovci jsme já a Lenka…
Po další půl hodině vysvobození! „Pojďte sem máme pro vás to další místo, pan Potrusil starší bude sedět naší letušce na klíně !!“ I takto bych to vydržel 🙂 🙂 nebylo to však třeba, dostali jsme další regulérní sedadlo. Sláva jedeme domů všichni naráz : ) šup do letadla a za 2 hodinky a k tomu 25 minutek jsme na letišti Vídeň.
Touareg na nás bezpečně čekal na parkovišti kde jsme jej zanechali, a tak za další dvě hodinky jsme byli zpět na začátku naší cesty. Doma v Březině.
„Tak a máte zase na rok pokoj a už nikam nelítejte a buďte doma“ pravila babička když jsme dorazili domů. A tak i doma je vše ok.
Pro své rybářské přátele Laďa Lenka Ladik a Peťa, srpen 2010