Díky seznámení se s CK ORBIS z Trnavy nám byla nabídnuta možnost účastnit se výpravy do Mongolska na řeku Onon, která v mnoha místech tvoří hranici mezi Ruskem a Mongolskem. Již přípravy byly velmi zajímavé, protože jsme vůbec netušili, co nás čeká a nikdo si neuměl představit, jaký je rybolov v Mongolsku. Let přes Moskvu do Ulanbátaru proběhl bez problémů a v brzkém ránu jsme vykročili na půdu, kdysi ovládanou Čingischánem. Podle něj se jmenuje v Mongolsku úplně vše i letiště. Venku proběhl skoro pěstní souboj taxikářů o to, kdo nás odveze do hotelu a vyhráli ti, jimž se podařilo vyrvat nám kufr a nacpat jej do svého auta. Teprve poté zjistil řidič, že takových kufrů máme každý několik a že taky vezeme udice a jiné rybářské propriety, ale to nebránilo tomu, aby do čtyřmístného auta nacpal všechna naše zavazadla a tři rybáře a vyrazil k hotelu. Jízda maximální rychlostí, vlevo, vpravo, červená, zelená nás natolik šokovala, že jsme ani nepostřehli, že auto už stojí před hotelem. Tam byla hluboká půlnoc a takto ranní hosté nebyli vůbec očekáváni. Posadili nás do recepce a plynulou mongolštinou nám vysvětlili, že volné pokoje budou v deset až dvanáct hodin (bylo 6.30) a že máme čekat. Takže jsme vytáhli svačinu, pojedli a popili a někteří v křeslech usnuli. Po ubytování jsme si prohlédli část Ulanbátaru, navštívili obchodní dům (velmi podobný jak u nás) a projednali, co s sebou vezmeme do stepi na dalších sedm dnů.
Cesta k řece byla zajímavá. Kolem hlavní silnice (asfaltová, asi jako u nás z Nedvědice do Doubravníka i s výmoly v Černvíru) nebylo nic, jen step bez stromů a stáda dobytka, sem tam nějaká jurta. Po stromech nebo keřích ani památky. A najednou uprostřed stepi stavba, z níž vyhlížel Čingischán v super nadživotní velikosti z nerezového plechu, na koni. Samozřejmě jsme zastavili a neopomněli prohlédnout tuto fantastickou stavbu, kde jen hlava koně sloužila jako rozhledna pro několik desítek lidí. Okolo nebylo nic, jen step, step, step. Nikdo, ani místní nechápal, kdo a proč tuto monstrózní stavbu postavil.
Část výpravy odpočívá u monstrózní sochy ČINGIS – KHAN
Po 200 km (se zastávkou na oběd v motorestu, který by u nás byl nevhodný i na kurník) najednou řidič sjel ze silnice na polní cestu a bez mrknutí oka vyrazil sedmdesátikilometrovou rychlostí dál. Nikdo z nás tehdy netušil, že silnice v našem pojetí je v Mongolsku jen jedna a zbytek cest jsou polní cesty, na nichž strávíme k cíli dalších 250 km. Jeli jsme stepí, kterou křižovaly otisky kol jezdců před námi (žádného jsme neviděli) po cestě, která končila na obzoru a kolem v dohledu byla step (zvlněná pahorkatina) v rozloze Jihomoravského kraje.
Step, jak když vyšije. Nikde nic jen tráva a kola od aut.
Když jsme přijeli na obzor, tak to samé v bleděmodrém. Řidič (rodilý Mongol) jel jako by všude byly ukazatele, odbočoval, zatáčel, objížděl bažiny, aniž by jakkoliv zaváhal. Večer jsme dorazili na předem určené místo k přespání (pěkný dřevěný srub) a ráno znovu přes step až k Ononu. To už začínaly být ve stepi i stromy a keře a nakonec jsme skončili na místě, kde byla klasická lesostep s množstvím stromů a keřů, ale pastviny (louky) pořád převládaly. Uprostřed toho tekl Onon, stepní, dostatečně široká, ale proudná řeka s meandry a s větvením do mnoha menších ramen. Nádhera. Na břehu stál srub jak z doby zlatokopů a to byl náš konečný domov. Převléknout a na ryby.
Vyhlídka na Onon v hornaté části Mongolska. Tady všude jsme chytali.
Pěkný pstruh ulovený panem Potrusilem (asi).
Z mnoha dovezených nástrah jsme zvolili každý tu svou, ale jak se postupem času ukázalo, nejvhodnější byly rotačky (červená a zelená) velikosti 3. Nabrodili jsme do řeky a vláčeli a vláčeli. První ryby na sebe nenechaly dlouho čekat a chytil se jeden malý tajmen (65 cm)a několik pstruhů (ten má na rozdíl od našeho velké černé tečky) a lenoků (obdobný jak pstruh jen s jinou hlavou a tlamou a černé tečky jsou drobnější a hustší). Teprve po ukojení prvotní vášně jsme ve srubu rozdělili místa na spaní a dohodli se na organizaci jídla a odpočinku. První překvapení byl záchod (budka ve stepi), který neměl dveře a tak konání potřeby bylo spojeno s výhledem na řeku (nádhera). Jen nebyl zcela chráněn proti počasí, takže pobyt zde byl určován deštěm a zimou. Ve srubu uprostřed byla malá pícka, kde pan Ondra dokázal vykouzlit vskutku královská jídla a která ve srubu vytvořila nádherné teplo (topilo se dřevem nasbíraným okolo řeky). Problém byl jen v tom, že ti kdo spali nahoře (patrové postele), tj. Kamil, Laďa a pan Doubek byli uškvaření, kdežto ti co spali dole, zejména pan Vrbka by topili celou noc. Ve stěnách srubu byly škvíry, kterými profukoval silný a ledový noční vítr, takže ti na horní posteli měli jednu půlku těla zmrzlou a druhou uškvařenou. Boj o přiložení do kamen pak byl otázkou osobní odvahy. Samostatnou kapitolou byli mongolští pohraničníci (není zřejmé, co hlídali, když hranice byla zcela volná a do Ruska by asi nikdo neutekl). Naše přítomnost pro ně znamenala vítané zpestření a tak nás navštěvovali s železnou pravidelností a návštěva znamenala několik panáků vodky (naší) a několik piv na cestu (taky naše). Jenže jezdili na koních, které pan Kamil hned osedlal a předváděl umění rodea (stádo pohraničních krav). Jen pokyny „neutíkej – neutíkej“ asi nebyli mongolskému koni známé a tak si dělal i s nebohým Kamilem co chtěl. Družba vyvrcholila jeden večer, když nás navštívil pohraničník, který byl ve službě, snědl Zdenkem připravený guláš, ešus vypláchl vřelou vodou a tu vypil. Pak si Kamil se Zdenkem k němu sedli a nalévali ho vodkou, kterou s ním statečně konzumovali, až to skončilo tak, že mu sebrali uniformu, pobíhali s ní po chatě, fotili se a čas od času kopli do vysílačky, která mu vypadla z kapsy. Hranice tu noc zůstaly nestřeženy. Rybařilo se denně. Rozdělili jsme se na dvě skupiny a každou vyvezl Mongol autem 4 – 10 km od chaty a pěšky po řece jsme pak šli a chytali cestou ke srubu. Každý den jiný kus řeky, která tekla v pustině, s překážkami kolem vody (žádá vyšlapaná cesta jak u Svratky), s přítoky, které se musely brodit nebo obejít, s popadanými stromy a jinými (husté křoví) překážkami. Bylo potřeba vynaložit celkem slušný fyzický výkon. Nebylo divu, že večer jsme utrmácení byli rádi, když jsme zalehli. Úlovky byly střední (čekali jsme více ryb a větší), ale přesto si pan Doubek vytvořil rekord pstruha 58 cm, a celkem se chytlo pět nebo šest tajmenů, z nichž největší měl 70 cm (lovec pan Ondra). Průměrně se denně chytlo okolo 80 – 100 ryb, které velikostí předčily ty naše (průměrná délka ulovených byla okolo 45 cm), ale žádná „metrovka“. Velmi úspěšný byl lov na myši. Ty jsme měli s sebou již z domu (poučeni internetem a majitelem slovenské cestovky) a byly to výtvory vskutku umělecké. Chytalo se v noci (byl úplněk a bylo nádherně vidět) v místech, kde byla hlubina. Myš se nahodila a přes hlubinu pomalu stahovala, takže na hladině vytvořila nádherné „véčko“ a po cestě na ni útočily ryby. Obrovská rána, druhá, a pokud myš ryba neminula, pak na udici byl povětšinou statný lenok (50 – 60 cm) nebo pstruh stejné délky. Tajmena jsme takto nechytli ani jednoho. Každý večer byl ale záběr na myš a každý večer se nějaká ryba chytla. Pohraničníci nás jednu noc zavezli na místo, kde podle nich sídlily velké ryby, ale i zde se chytlo jen několik velkých lenoků a pstruhů. Zkoušeli jsme i muškařit, ale úlovky, byť velmi časté, byly velmi malé (lipani, lenoci, pstruzi). Velká ryba na suchou ani mokrou mušku nezabrala. Jediný slušný záběr byl na streamra, ale i ten v proudu upadl. Mongolsko je vyhlášeno velkými tajmeny, ale i u nich platí, že buď berou, nebo ne. Odborníci říkají, že nejvhodnější je doba, kdy už mírně mrzne (to se nám stalo a jedno ráno byl kolem nás první sníh), ale ani přes noční mrazík jsme žádnou velkou rybu nechytili, a to přes to, že pan Doubek létal kolem řeky jako vítr a házel a házel. My zkušenější jsme sice tak neběhali, ale ani naše kradmé připlížení se k řece a tichý lov žádnou velkou rybu neošálily. Jen Kamil na jednom místě viděl tajmena jak okukuje jeho nástrahu (svědek pan Vrbka) a přes hodinovou snahu ho vydráždit k záběru, se to nepodařilo. Takže je to jako všude, buď máte štěstí, nebo ne. Ryb je na řece více než u nás a jsou skutečně větší. Na cestě zpět na jednom přítoku Ononu chytil pan Kamil na patnáct náhozů (červená rotačka) dvanáct ryb a totéž pan Ondra přímo na Ononu. Ale pro metrového tajmena si do Mongolska přijedou jen ti nejzkušenější, nejtrpělivější a nejšťastnější. Kdo chce chytnout velkou rybu, musí celý den házet 20 cm woblera a smířit se s tím, že jiný, než právě ten jeden, záběr mít nebude. To je dle mne lepší se zabavit s menšími rybami.
Pan Kamil vyrazil nachytat ryby k večeři. Toto je jeden z přítoků Ononu.
Nádherné prostředí přímo volá po tom, aby si rybář nahodil.
Příroda je v Mongolsku nádherná, ale jiná, než u nás. Rozlehlé prostory, kde každé údolí má rozlohu celého kraje, hodně vodních toků (alespoň na severovýchodě, kde jsme byli), velmi málo lidí (jen pastevci) a tak nejsou žádné lidské zásahy do přírody. Čistý vzduch, takže v noci je vidět o mnoho více hvězd jak u nás a je vidět i nádherná mléčná dráha. Čistá voda, takže jsme pili přímo z řeky a všechna voda na vaření se brala v řece. Prostě nepoškozená příroda. Jen je vidět, že i tato místa se globalizují, takže pastevci mnohdy místo na koni jezdí autem nebo na motorce. Ve vesnicích – několik domů pohromadě bez cest, kaluže, bláto – jsou obchůdky, kde seženete v podstatě cokoliv. Každý Mongol má mobil apod. Už nebude dlouho trvat a i zde rybářská turistika přinese negace v podobě vychytaných řek, množství srubů či jiných obydlí a se zalidněním doposud pustých planin. Jediným problémem byla komunikace s místními neb mezi námi nebyl žádný znalec mongolštiny a oni rovněž nedisponovali znalostí některého světového jazyka. Takže náš hovor se sestával z česky řečeného požadavku, mongolové mongolsky odpovídali a to se opakovalo tak dlouho, dokud se nepodařilo naleznout shodu. Naprosté dokonalosti dosáhl pan Kamil, který s Mongoly běžně komunikoval česky, a oni dělali to, co po nich chtěl. Neporozuměli-li mu ani napodruhé, použil překladatelsky úspěšného panáky vodky a zase bylo po jeho. Díky jemu se během cesty řidič naučil před každou překážkou, které se nestačil vyhnout zvolat „šíšmarja“ a my jsme věděli, že se máme pevně držet. Mongolsko bylo nádherným výletem s velmi silnými zážitky, ale jednou to stačí!
V červeném náš průvodce a řidič Dawa. Nic jiného než řídit auto neuměl.
Tento typ – UAZ – vyjel všude a žádná cesta pro něj nebyla překážkou. K opravě postačilo kladivo a šroubovák.
Několik našich úlovků: 
